Drobečková navigace

Úvod > Stará struktura - nemazat !!! > Historie

Historie

Počátky obce Brázdim

První historická zmínka o Brázdimě je z roku 1052 v základní listině Kapitoly Boleslavské. Jméno je však zkomoleno na "Prisnin". Už tehdy to byly dvě tvrze s několika chalupami: Velký Brázdim a Malý Brázdim (Brázdimec, Brázdimek, později po roce 1777 Starý Brázdim). Nový Brázdim byl založen mnohem později, až roku 1777.

Velký Brázdim je osada prastará. Okolí muselo být zalidněno dávno před naším letopočtem. Za obcí na kopečku Homolka  byly nalezeny kosti skrčenců a další předměty jako např. bronzová jehlice, bronzové a jantarové korále, bronzový spirálový náramek a různé nádoby. Věci byly uloženy v Národním muzeu.

Mezi nejstarší majitele tvrze ve Velikém Brázdimě podle historika Augustina Sedláčka patří Pavlík z Újezda a Jana z Duban. Jiný historik zase uvádí Benešovské.

Historicky doložený je z roku 1362 Mikuláš Benešovský, jemuž patřily oba Brázdimy. Poté náležely Mikuláši Vavřincovi, který je prodal Němci Cammererovi. Albert Cammerer zemřel roku 1437. V husitských bouřích je zabrali Pražané a později je sami pronajímali. Poté je získal pražský měšťan Antonín z domu U Oslův (jeho příjmení je odvozeno od znaku jeho domu v Melantrichově ulici v Praze).

Za vlády Jiřího z Poděbrad je jako majitel připomínán Vaněk z domu U Pěti Korun. Roku 1547 koupil Veliký Brázdim (tvrz, dvůr poplužní, s poplužím s dědinami , lukami ,vrbinami, hájkem ,rybníky, štěpnicí a krčmou) Bernard Borman z Lauchu. Jeho syn Jan byl nevděčný, matku utiskoval, byl sudič a práč. Dožil se jen asi 37 let, ale nasoudil se, že by se o něm dala napsat kniha. Sotva se ujal statku, dělal dluhy. Špatný hospodář. Roku 1575 prodal Brázdim za zástavní sumu 5.000 kop míšeňských Bryknarovi.

Pak se rychle vystřídalo několik majitelů:

Jan Hůlka z Počernic (1580),
Jakub Jan Beřkovský ze Šebířova (1584),
Magdalena Beřkovská z Řevnic (1595),
Mikuláš Beřkovský (1598).

V roce 1610 prodal oba Brázdimy Jan Rudolf Trčka z Lípy císaři Rudolfovi II. za 20.000 kop míšeňských. Tím byly Brázdimy připojeny k panství Brandýskému. Brandýs, zámek, lesy a statky patřily císařské rodině Habsburků až do roku 1918. Při předávání tvrze ve Velikém Brázdimě do majetku císaře Rudolfa II. je uváděn dvůr, který zahrnoval celou nynější náves a pět chalup řemeslníků, což byli tito: šafář Martin, řezač Řehoř, kovář Václav, krčmář Jiřík Černý a tesař Jan Rozporka. Ke každé chalupě přináležel i kousek pole.

Dvůr musel být značných rozměrů. Podle dochovaných záznamů z roku 1614 k němu náleželo 126 kop a 52 záhonů půdy(cca 762 strychů).

Tak například v roce 1614 zde bylo oseto 148 strychů pšenice, 120 strychů žita, 50 strychů ječmene, 216 strychů ovsa a 17 strychů hrachu. Kopa záhonů je staročeská míra, velmi nepřesná, jejíž průměr je přibližně 2,31 ha. Hektar má cca 3,16 strychu.

Stav dobytka v roce 1614: 16 klisen,1 pušťák (hřebec), 30 krav dojných, 60 kusů svinského (vepřového ) a 340 ovcí.

Nový Brázdim

Nový Brázdim byl založen v roce 1777 rozdělením císařských dvorů ve Velkém a Malém Brázdimě. Současně se založením Nového Brázdima byla založena i škola.

V roce 1780 měl 30 čísel popisných, v roce 1830 31 čísel a 185 obyvatel, v roce 1890 měl čísel 36 a 215 obyvatel (102 mužů a 113 žen). Ve vsi měli 28 koní, 131 kusů hovězího, 18 koz a 91 kusů vepřového. V roce 1900 bylo čísel 37 a obyvatel 270 (133 mužů a 137 žen). Údaje o pěstovaném domácím zvířectvu jsou již přesnější: 25 koní, 137 kusů hovězího, 27 koz, 117 kusů vepřového, 89 husí, 539 slepic, 14 kachen a dokonce 12 včelích úlů.

O deset let později, tj. v roce 1910 zde bylo už 50 čísel a 283 obyvatel (144 mužů a 139 žen). Měli 40 koní, 132 kusů hovězího, 34 koz, 240 kusů vepřového, 62 husí, 637 slepic, 5 kachen a 13 úlů. Z těchto údajů je vidět, jak nám ta naše vesnice rostla.

Půdorys obce tvořil po německém vzoru kříž. Uprostřed křižovatky měly rohové usedlosti ustoupit zpět z řady, aby vznikla jakási náves.Tři osadníci uposlechli společného usnesení, pouze u čp. 7, které tehdy vlastnil Jan Steinfest (nyní Mouchovi) neustoupil a tím byla pravidelnost návsi porušena.

Náves byla vysázena ořešáky, kterým se zde tak daří. A bylo jich tu tolik, že Novému Brázdimu se přezdívalo "Ořechov". V kruté zimě v letech 1928-1929 však koruny ořechů omrzly a náves byla náhle pustá a prázdná. Obecní zastupitelstvo se tehdy usneslo, že se místo ořešáků zřídí předzahrádky. Většina obyvatel uposlechla a ostatní se postupně přidali. Některé mladší ořešáky však znovu obrostly a náves se znovu pěkně zelená.

Obce Nový a Veliký Brázdim neměly robotu. Gruntovní činže odváděla jednotlivá hospodářství jako nájem z polí. V čas potřeby museli obyvatelé chodit do lesů kopat jámy při vysazování stromků (tzv."na kulturu") a prohazovat sníh na císařských silnicích. Za tyto práce však byli placeni několika groši.

Piva se vypilo v militantním roce 1815 (tj. od 1. 11. 1814 do 31. 10. 1815) ve Starém Brázdimě 24 sudy, v Novém Brázdimě 37 sudů a ve Velkém Brázdimě (ve Štítě) 24 sudů. Úhrnem tedy 87 sudů. Jeden sud stál 31,3 zlatých , v květnu toho roku byl sud zdražen o 20 krejcarů.

Malý Brázdim

Také nazývaný Brázdimek nebo Brázdimec je obec prastarého původu pod kopcem Kuchyňkou. Na kuchyňce prý stávalo hradiště a nalezly se tu zbytky pálených cihel. Rovněž na nedalekém Zlatém kopci prý stávalo keltské oppiduum (opevněné středisko našich předchůdců Keltů; Kelti obývali naše území několik století př. K.). Slované je posléz částečně vytlačily na západ a částečně s nimi splynuli. Po Keltech jsme prý zdědili i některé negativní vlastnosti, např. závistivost a nesvornost. Největším keltským dědictvím je název naší země - Bohemia (Boiohaenum, po keltském kmenu bójů).

Jméno na Starý Brázdim bylo změněno až při založení Nového Brázdima v roce 1777, zbytečně a beze vší potřeby, jak uvádí pan farář Pubal. Dvůr stával při č. 18, neboť v gruntovní knize je psáno "gewester Meierhof" - bývalý panský dvůr. Podle starých zpráv náležel Benešovským. Oba Brázdimy byly povětšinou v držení stejného majitele, ale už například v roce 1362 odprodal Mikuláš Benešovský Malý Brázdim Matouši Turnovskému (nebo z Turnova). V roce 1379 však už zase náležel Janu Benešovskému, vnuku Mikulášově.

V první polovině 16. století se o Malý Brázdim musela soudit Johanka z Přítočna se svým nehodným manželem Janem Širokým z Mirovic. V kronice je dokonce uvedena její obsáhlá stížnost králi a císaři Ferdinandovi I. Bylo jí vyhověno, ale stejně po její smrti v roce 1562 propadl majetek jako odúmrť králi.

Další majitelé vlastnili oba Brázdimy společně a od roku 1610 byly obě osady připojeny k císařskému panství v Brandýse. V trhové smlouvě ze dne 27. července 1610, kdy Rudolf Trčka prodal oba Brázdimy císaři Rudolfovi II., je uvedeno 9 poplatníků v Malém Brázdimě.

V purkrechtní knize se uvádí 10 gruntů a chalup :

č. 1 Matěj Pospíšil - 24 kop záhonů roli orné,
č. 2 Jan Žíželický - 9 kop záhonů,
č. 3 Jan Boháč - 1 kopa 48 záhonů,
č. 4 Matěj Bachura - krčma, 2 kopy 40 záhonů,
č. 5 grund hraběte Trčky (nyní Šimona Rosy) - 2 kopy 40 záhonů,
č. 6 Václav Novotný - 1 kopa 46 záhonů,
č. 7 grund Beřkovského (nyní Tomáš Kočí) - 1 kopa 40 záhonů,
č. 8 Jan Zmužil - 15 kop 50 záhonů,
č. 9 Novákovský s chalupou - asi 150 kop záhonů,
č.10 Nemravovský čili Křížkovský - 3 kopy záhonů.


Obec Starý Brázdim měla robotu. Například za vlády císaře Josefa II. (v roce 1781) činila robota na gruntu č. 1 104 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 33 1/4 krejcaru). Na gruntu č.9 156 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 56 krejcarů). Na gruntu č. 17 156 dní tažných (později změněno na 98 zlatých a 30 1/2 krejcaru). Na chalupě č. 4 78 dní pěších (později změněno na 28 zlatých a 51 1/2 krejcaru).

Dnem 1.ledna 1790 měla být robota domkářů a podruhů zrušena. Nestalo se tak, protože dne 26. února 1790 zemřel císař Josef II. Robota jako taková byla plošně zrušena až v roce 1848.

Nynější obec Velký Brázdim byla založena rozdělením císařského velkostatku. V bývalé tvrzi byl zřízen císařský hřebčinec proto se dodnes zachovalo druhé jméno obce Štít od německého slova Gestüt.

Třicetiletá válka

Válka třicetiletá začala druhou pražskou defenestrací dne 23. května 1618 defenestrací císařských místodržící Slavaty a Martinice a písaře Fabriciuse Platnera.

V kronice sluzské se tomuto činu věnuje pan farář Pubal dost podrobně, protože mezi nejdivočejší vzbouřence patřil držitel dvora ve Sluhách Ernfrýd Berbisdorf z Berbisdorfu. Byl forstmistrem na císařském panství v Pardubicích. Jako potomek německé rodiny a evangelík se tlačil do popředí veřejného života a náležel mezi přední odpůrce a povstalce proti císaři Ferdinandovi II. Byl to dobrodruh, sudič, práč, sobec nadutý, tlučhuba, štváč beze všech schopností a mravních zásad. Po vyhozených místodržitelích střílel a netrefoval. A protože vyhození spadli do hnojiště, tak se jim nic nestalo - naopak písař Fabricius ihned nasedl na koně a odjel vzpouru ohlásit do Vídně císaři. Tolik kronika.

Podle jiných pramenů nespadli vyhození na smetiště, ale po šikmé stěně porostlé popínavými rostlinami sjeli do hradního příkopu a nic se jim nestalo.

Dne 19.srpna Berbisdorf na zemském sněmu vášnivě mluvil proti císaři Ferdinandovi: "Všichni ze všech zemí mají táhnouti do pole. Kdo by zůstal doma, má být na vlastních vratech oběšen nebo rozsekán." Pravděpodobně i jeho přičiněním byl českým králem zvolen Fridrich Falcký, zvaný zimní král. Česká šlechta si ho zvolila protože byl zetěm anglického krále Jakuba I a členem protestantské unie. Dne 4. listopadu 1619 byl Fridrich korunován na krále českého.Při té příležitosti pasoval 5 osob na rytíře svatého Václava, mezi nimi byl i Ernfrýd Berbisdorf.

Ve stavovském vojsku zastával Berbisdorf hodnost rytmistra. Největším jeho hrdinstvím však bylo pustošení velechrámu svatého Víta, drahého i všem nekatolickým Čechům. Od 21. prosince byl velechrám pustošen a měla být rozbita i královská hrobka. Zakročením Bohuslava Berky byla v poslední chvíli ušetřena. Mnoho vzácných neocenitelných uměleckých památek bylo zničeno. Král slaboch byl loutkou v rukou dobrodruhů německých i českých. Ludvík Camerarius, rádce králův, žaluje trpce: "Důchody královské jsou špatné, správa země zamotaná, všude zmatky a Augiášův chlév. Velitelé vojsk nesvorni, řevnivi, všude je lakota a sobectví, vojsko znemravnělé, zkažené."

Dne 8.listopadu 1620 v bitvě na Bílé Hoře bylo Fridrichovo vojsko,vedené Anhaltem a Hohenlohem, od bavorského vévody Maxmiliána v krátké bitvě poražena. Pomocné vojsko uherské do boje vůbec nezasáhlo,král Fridrich se vypravil k vojsku pozdě a tak potkával u Strahovské brány jen prchající jednotky.

Sotva že došla do Prahy první správa o porážce stavovského vojska na Bílé Hoře, utekl král na Staré Město, s ním i hrdina Berbisdorf a sotva se rozednilo, utíkali k Nymburku a k hranicím, nestarajíce se o osud vlasti.

Sluhy byly konfiskovány a v roce 1623 odevzdány koleji Jezuitů u sv. Klimenta na Starém městě Pražském.
Česká šlechta se vzdala na slib bavorského vévody, že dostane milost. Dne 20. února 1621 byli zjímáni hlavní činitelé povstání, kteří neuprchli a 27 z nich bylo 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraveno (Joachim Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, rektor university Jan Jesenius a jiní).
Dne 3. února 1622 byla vydána milost (generální pardon) všem účastníkům povstání. Jejich statky byly však zabaveny a konfiskační komisí prodány přívržencům císařovým. Šlo o dvě třetiny statků v zemi. Bylo postiženo 600 osob stavu panského a rytířského.

Tím skončila válka zvaná česká. Pokračovaly však války po celé Evropě. Následovala válka falcká, dánská, švédská, švédsko-francouzská, bojoval každý proti každému. Původně převažovaly důvody náboženské, jež se změnily na politické a prestižní. Konečně byl uzavřen vestfálský mír v roce 1648.

Následky třicetileté války v našich zemích byly strašlivé. V Čechách ze 2 milionů obyvatel před válkou zbyla sotva polovina, na Moravě počet klesl z jednoho milionu na 300.000 Slezsko pozbylo asi 200.000 obyvatel. Obojí Lužice byly odtrženy od české koruny.

Moc katolické církve a moc panovníkova vzrostla. Útisk obyvatelstva zesílil. V té době zanikly u nás vesnice Livy (dodnes se pamatuje pouze název na silnici k Brandýsu) a obec Záhoří, která se nacházela za kopcem Kuchyňkou mezi Popovicemi a Cvrčovicemi.

Následky války třicetileté

Katastrofa bělohorská se těžce dotkla i našich osad. V roce 1621 leželo císařské vojsko v Praze, Brandýse i Kostelci a pod záminkou, že nebere žold vyjíždělo do okolí plenit a loupit. Hospodáři opouštěli grunty, které pustly. Náboženské třenice trvaly dále.

Na každou válku vždycky doplácelo nejvíce venkovské obyvatelstvo. Ve válce třicetileté se většina panství dostala do rukou cizinců, ale ani zbylá česká šlechta nezacházela se svými poddanými lépe. Náboženská nesvoboda, robota, vykořisťování bez možnosti obrany bylo bezmezné.

Pan farář Pubal ve své kronice píše: "Mohu líčiti jen to, co se na našich osadách událo a co je známo z pramenů. Co nebylo zapsáno, upadlo v moře zapomenutí. V roce 1625 zdvihl se lid na panství Brandýském a Lisském, že se jim děje příkoří ve víře evangelické. Opouštěli statečky, shromáždili se v nemalém počtu s bílými prapory se zlatými kalichy na nich. Správce panství Brandýského je hleděl upokojiti, že se přestoupení jich k víře katolické odkládá. Ale lid se nenechal uchlácholiti pouhými sliby. V roce 1631 Sasové obsadili Brandýs a v okolí drancovali. V roce 1634 obsadili Brandýs opět. Dne 2. června 1639 dobyli Brandýs Švédové a jako žhavá láva se rozlili po celých Čechách, řádíce velice krutě, nešetříce ani kostelů ani žen ani dětí. Sami se chlubili, že za jediný rok vypálili v Čechách 6.000 měst, vesnic a dvorů. I naše osady velice trpěly, lid pobit nebo utekl do lesů, domy vydrancovány, spáleny, pole zpustošena a udupána. Deset, dvacet i více let zůstala ležet ladem. Po uzavření míru Vestfálského v roce 1648 byl učiněn konec války třicetileté. Obce se těžce a pomalu počaly probouzet k novému životu. Grunty byly obsazovány novými robotníky: Sluhy osazeny lidmi z Přezletic, Mratín lidem z Lukavce, Brázdim lidmi z císařských panství až ze Slezska. Ale jak bídný měli ubozí robotníci život. Stavení vypálena a pobořena, pole pustá, léta neosívaná. K tomu platy a robota. Čím větší grunt, tím větší bída. Dřeli do úpadu, měli hlad a proto raději utíkali. Mimo to je trápily časté pohromy. V letech 1637, 1647, 1657 a 1661 byla veliká sucha. Roku 1665 se ukázala kometa a uhodilo sucho tak veliké, že studnice, potoky a řeky vyschly." V roce 1680 řádil u nás mor. Nařízení znělo: "Jakmile někdo zemře, musí se mrtvola ihned odvést na hřbitov a tam pohřbít." Kolik lidí u nás na mor zemřelo není možné zjistit, protože tehdy matriky nebyly nebo se ztratily.

Jaká byla bída na selských gruntech dosvědčuje následující příklad. Grunt č. 8 (později č.9) ve Starém Brázdimě koupil v roce 1616 Jiřík Černý, krčmář ve Velkém Brázdimě za 400 kop grošů. Při koupi zavdal 100 kop grošů, při zápise 80 kop a ročně měl klást po 6ti kopách grošů. V létech 1617 až 1631 složil 40 kop grošů. V následujících letech zahynula celá rodina až na jediného syna Jana, který žil v Praze jako mlynářský tovaryš.

Vrchnost donutila Jana Černého, aby se gruntu ujal a aby vrchnosti doplatil zbytek kupní smlouvy 72 kop grošů v ročních splátkách. Janu Černému však bylo zle a požádal vrchnost o povolení k prodeji krčmy ve Velkém Brázdimě, kterou zdědil po otci. Hejtman však prodej nepovolil.

Jan Černý si musel vypůjčit obilí k setí, ničil ho dluh přes 60 zlatých rýnských. Obilí zasel, ale protože měl pole blízko lesa, panská zvěř mu úrodu spásla. V zoufalství si podal žádost na Českou komoru, aby mu byl dluh odepsán. Jeho dopis končí slovy: "V čemž se doufanlivě těšíce, zůstávám na motlitbách trvající Jan Černý, soused z Malého Brázdima na panství Jeho Milosti Císaře. " K žádosti je připsáno: "Pane důchodní dejte mi na tu věc správu." Jan Černý, nemoha se dočkati vyřízení své prosby, sběhl. V pozemkové knize je zapsáno: " Ačkoliv Jan Černý zápis učiněný má, však neklade žádných gruntovních peněz, nýbrž nemálo rozličných restův do důchodu Jeho Milosti Císaře povinen zůstat, svévolně z téhož gruntu i z panství Jeho Milosti Císaře prý odešel." Protože po útěku Černého neměl grunt hospodáře, sousedi pole obdělávali a odváděli vrchnosti čtvrtý mandel.

Roku 1677 dosadila vrchnost na tento grunt Jana Moravce. Ani jemu se nedařilo a roku 1687 jeho rodina rovněž utekla. V roce 1688 za 175 kop grošů ujal se gruntu Matěj Malina. Ani on však nedokázal grunt obdělat, protože měl chorou ženu a postoupil jej Vojtěchu Prášilovi (Práškovi).

Roku 1692 Malina sebral ženu a děti a sběhl. Grunt byl velmi zpustlý, budovy potřebovaly opravy, na něž nebyly prostředky. Kromě toho byl velký a jedna rodina jej nemohla obdělat. Proto šel z ruky do ruky. Od roku 1692 Matěj Pavlis, 1696 Adam Kaplíř, 1708 Jakub Písecký, 1711 znovu Adam Kaplí, který roku 1715 zemřel. Roku 1722 se gruntu ujal Jan Rychtrmoc, r. 1724 Matěj Řehák, který klesaje víc a víc do dluhů jej postoupil Václavu Mrnkovi. Teprve v této rodině se grunt udržel až do roku 1851. Tehdy jej převzala Marie Nováková ze Zelenče. Roku 1864 její syn Josef, od roku 1893 zeť František Čurda, jehož dcera se provdala za Antonína Zurynka, jehož rodina drží statek dosud.

Kaplička ve Starém Brázdimě

V roce 1834 spadla dřevěná zvonička ve starém Brázdimě. Sousedi si bez povolení císařského vrchního úřadu v Brandýse postavili novou, zděnou. Spotřebováno na ni bylo:

 

 

12 sáhů kamene po 1 zlatém 12 zl
4 fůry černého kamene do gruntů  3 zl
6 for opuky  6 zl
10 džberů vápna 15 zl 
latě a hřebíky  2,2 zl 
3,5 kopy šindele na střechu  5,4 zl
10 liber železa na kříž a od práce  4,35 zl
barva na barvení střechy 3,36 zl
zedníkovi od vystavění kapličky  45 zl
tesaři od jeho práce 10,15 zl
vápno k bílení zvoničky  2,3 zl
kováři od všelijaké práce na zvoničce  5,36 zl
při svěcení knězi, učitelovi a ministrantům   6 zl
provaz 0,24 zl
celkem 120,36 zl


 Náklad byl hrazen z obecních důchodů, ale vrchní úřad v Brandýse odepřel účet schválit. Výměr úřadu přeložen do nynějšího písma zní: "Vejloha na bezvšho auředního povolení vystavený zvoneček pr. 120 zl. 36 kr k dosazení přijdou, z kterého ohledu taky bývalý rychtárz Maucha, kterého povinnost byla každý rok poczet k rewyzy przedlozit k wyjadrzenyj v osmi dnech se dostavit." V roce 1835 podal Josef Moucha Rychtář ponížené vyjádření, v němž vysvětloval, že dřevěný sloup na zvoničce byl starý, shnilý a vítr ho porazil. Nový podobný dřevěný sloup je drahý a zase brzo shnije. "Naši nepředloženosti vinu přiznat musíme, že bez povolení slavnýho vrchního úřadu se tak stalo. Nahlížíme, že ta opovážlivost v naší moci nestála, když nás duchovní pastýř donutil a my jsme té naděje byli, že nám slavný úřad vrchní na takovou důležitost tu samou vejlohu do obecního vydání přijmouti a ztvrditi ráčí, poněvadž skrz neúrodný léta zvoničku na náš vlastní náklad v tom stavu postavit jsme nebyli. Pročež my sebe na nejvejš zavazujeme, žádné takové vejlohy na obecní vydání neudávat, nýbrž dle předpisu pokračovat. Z toho ohledu slavný císařský vrchní úřad s ponížeností prosíme a žádáme, by nám naše nepředoženosti odpustiti a takové vejlohy, které jsme nyní a posledně z naší nepředloženosti učinili, do obecního vydání milostivě přijmouti a ztvrditi ráčili. V Starým Brázdimě 20 obris (pozn. 20. října) 1836 podepsán Josef Moucha." Vrchní úřad neodpověděl, sousedé museli náklad ze svého uhradit. Vrchní úřad to potvrdil rozhodnutím ze 17. srpna 1838. "Poněvadž vydání na 120,36 zl. na takovou věc učiněno bylo, která pro všeobecné blaho jest a sousedstvo jenom od toho užitek má, tehdy také, když se bez ouředního povolení tato částka vydala, od sousedstva dosazena být musí, dle čehož se rychtář zachová. Podepsán Horky - vrchnj." Jak je vidět moc pravomoci a odvolání rychtář tehdy neměl. Za první republiky po roce 1918 postavila obec poblíže zvoničky pomník na paměť padlým v první světové válce. A v prostoru kolem pomníku a zvoničky zřídila park. Tam se pak každoročně pořádaly oslavy 28. října, dne založení československé republiky. Park byl oplocen nízkým drátěným a živým plotem a byl dobře udržován.

Spisovatel Vojtěch Rakous

Syn Šalamouna Östereichera Adalbert přišel na svět 8. prosince 1862 ve Starém Brázdimě. Po letech zjistil, že rodné jméno je Östereicher a začal se tak psát. Jeho matka byla Barbora rozená Polláková. Jeho rodiče se měli co ohánět, aby při sedmistrychovém hospodářství uživili 17 dětí. O svátcích chodil Adalbert se svým otcem do modlitebny v Přezleticích. Jediné školní vzdělání získal navštěvováním židovské školy v Brandýse. Ve velkém galanterním obchodě v Praze se vyučil jako prodavač. Teprve tady se naučil německy, ale navždycky zůstal věren českému světu. Oblíbil si starší českou literaturu - Tyla, Herloše, Chocholouška, Nerudu.

Po devíti letech se vrátil do rodného kraje. Bydlel v Mratíně, živil se jako hauzír (podomní obchodník) a obchodoval obilím. Později založil se svým bratrem Karlem obchod obuví. Společná firma měla název Staroměstská tržnice obuví. Karel vedl hlavní závod v Jindřišské ulici, Vojtěch filiálku v Libni.

Spisovatel a redaktor Jan Herben vzpomíná, jak v roce 1885 dostali do týdeníku Hvězda neobvyklou zásilku, která jim působila švandu. Byl to veliký balík rukopisů od neznámého člověka z venkova. "Doma jsem se začetl do rukopisu a viděl jsem: jsou to obrázky z venkovského života, většinou legrace. Jsou to anekdoty staré i nové a pokusy vykreslit figuru něčím nápadnou. Dvě dobré vlastnosti spisovatelské se skrývaly v tom balíku: pisatel se uměl bystře dívat na lidi a uměl si najít k věci slovo tak přiléhavé, že vždycky dobře sedělo. Já dle jména pisatelova i dle povahy některých vtipů jsem hádal, že autor je žid. Přeložil jsem jeho jméno na Vojtěch Rakous a s tím jménem neznámý putoval do literatury."

Na Herbenovo doporučení začal vydávat Rakousovy humoresky ve svém Palečku Rudolf Pokorný. Dějištěm je české maloměsto a vesnice, kreslí někdy s úsměvem, někdy s úsměškem místní mocipány, podlízavce, omezence, nešiky, paničky dávající rozumy nedovtipným manželům a jejich humor přechází v satiru.

Herben byl jen nakrátko ochráncem Rakousovým, pak se už tento neveliký, hubený, snědý mladíček židovského typu i literárně staral sám o sebe. Stal se přispěvatelem českobrodského časopisu Naše hlasy, napsal několik povídek do Kalendáře českožidovského, kde vyprávěl o světě venkovských židů, z nichž pocházel. Publikačně se omezoval na periodika českožidovského hnutí a jen výjimečně psal i jinam.

Teprve první vydání povídkového souboru Vojkovičtí a přespolní z roku 1910 bylo přijato jako pozoruhodné dílko a česká literatura si připsala do svého rejstříku nové jméno knižní prvotiny autora, kterému bylo tehdy bezmála 50 let, který čtvrt století publikoval a který hlavní část svého beletristického díla už vytvořil.

V rozmezí let 1910 - 1926 vyšlo celkem sedm vydání Vojkovických a přespolních, cyklus Mothe a Rezi byl zdramatizován a zfilmován. Po Mikoláši Alšovi a Karlu Ladislavu Thumovi, ilustrátorech Rakousových humoresek v Palečku, ilustroval jeho povídky mimo jiné Adolf Kašpar a Josef Lada. Rakousovy povídky byly překládány do cizích jazyků - zatímco Vojtěch Östereicher nadále a téměř do konce života prodával v malém krámku v Libni na Primátorské třídě čp. 440 boty svým předměstským zákazníkům a splýval se svým okolím jak jazykově, tak životním stylem. Zemřel v Libni 8. srpna 1935 a byl pohřben na židovském hřbitově v Ďáblicích.

Toto byla část předmluvy Mojmíra Otruby z posledního vydání Vojkovických a přespolních v nakladatelství Československý spisovatel z roku 1986.

Podle vzpomínek Václava Králíka byl se Vojtěch Rakous ještě před svou smrtí podívat v Brázdimě.

Ještě dvě takové perličky z vyprávění V. Králíka. Židé mimo jiná náboženská nařízení měli pro různá jídla různé nádoby. A tak měli hrnky mléčné, hrnky masové a podobně. Měli je označené, kdo to popletl, zemřel. Vojta se jednou jako dítě poškorpil se svou sestrou, hrnky jí přehodil a pak se nemohl dočkat rána, jestli se jí opravdu něco stane. Nestalo se nic.
Druhým takovým kamínkem, který zviklal skálu jeho víry bylo, když u Šebestů snědl jitrnici, za což mu podle ortodoxní židovské víry hrozila opět smrt. Doma pochopitelně nic neřekl a se strachem očekával, kdy zemře. Nezemřel. Později - už ženatý - měl i prase a rabín při své návštěvě u něj milostivě tento prohřešek prominul.

V Rakousových Vojkovických a přespolních si starý Motche libuje, že v Brázdimě k žádným židovským pogromům nedojde. "Sedláci v hospodě říkali, že své Židy berou pod ochranu!" Přesto podle vzpomínek Václava Řezáče v malých klucích kousek rasismu přece jen bylo. "O Velikonocích, když zvony odletí do Říma, jsme chodili řehtat. Měli jsme malé řehtačky, klepadla, trakaře i velké "kocoury" s převodem. Začínalo se na Zelený čtvrtek v poledne a večer, na Velký pátek 4x a na Bílou sobotu ráno. Od zvoničky po pravé straně nahoru ke Křivánkům, po levé straně dolů až k rybníku. Tam "páni" odpískali a začali jsme zpívat (spíš hulákat): "Židi nevěrní, jako psi černí, kopali jámu Ježíši pánu, aby ho jali, ukřižovali a na Velký pátek do hrobu dali. Na Bílou sobotu z hrobu vyndali. Rusovi měli zavřeno a my jsme si neuvědomovali, jak to naše počínání muselo být pro ně ponižující! Na pravé straně se znovu začalo řehtat u obecní pastoušky (pozn. dnes obecního úřadu) a rozchod byl u zvoničky. V sobotu dopoledne se vyřehtávalo. Od stavení ke stavení jsme dostávali vajíčka - syrová i natvrdo vařená, mazance, jablka, křížaly, ale i peníze. Na dělení, někdy spravedlivé, někdy nespravedlivé, dohlíželi "páni" - nejstarší kluci. Starý Brázdim měl svůj rajon. Začínal levou stranou od našeho rybníka : Laholíkovi v koutě, Káleckovi, Haklovi (pozn. dnes paní Jabůrková) a levá strana od Rusů až ke staré Salačově kovárně a celý zbytek osady Starý Brázdim. Pravá strana ulice - kromě domu paní Hencové a sousedního domu Jelínkových, tehdy ještě nestála. Kupodivu ke sporům se Starobrázdimáky nedocházelo - aspoň se na nic nepamatuji. Zato s Polehraďáky ve škole bylo nepřátelství trvalé." Václav Králík ve svých vzpomínkách píše "Boje s Polehraďáky jsme pořádali se střídavým úspěchem. Jednou jsme je hnali až na Homolku, po druhé oni nás až ke Starému Brázdimu."

Převahu v Brázdimě měli katolíci. Registrovaných evangelíků bylo málo. Po první světové válce přešlo několik katolíků, ale i jiných, do církve Československé evangelické.

Za první republiky byly ve vsi dvě rodiny židovské. Rodina Rusova měla malý krámek, který později koupil pan Hatka a rodina Baierova (pozn. nynější Vernerova hospoda). Ta už byla zámožnější, měla obchod, řeznictví a pole.
Před první světovou válkou bylo těchto rodin víc, například velkostatek (pozn. později Kolátorův) vlastnil Žid Oplatek.
Obě židovské rodiny skončily tragicky. Starý Rus zemřel ještě před druhou světovou válkou. Jeho dcera, provdaná za Araba, v té době už vdova se synem Josefem se vrátila do Egypta, odkud pocházel její manžel Eleoa. Arabové však zvláště smíšená manželství Židovky s Arabem pronásledovali.

Rodina Baierova dopadla obdobně. Starý Baier zemřel ještě pře vypuknutím války. Stará paní, syn Rudolf a dcera Vlasta byli odvezeni do koncentráku. Manžel Vlasty včas utekl do Anglie. Jejich hospodu, řeznictví a pole dostal do správy sudetský Němec Pusch, vedoucí SA na okrese Brandýs. Rudolf a Vlasta v koncentračním táboře zahynuli.
Ironií osudu se domů vrátila umřít jen babička, stará paní Baierová. Ve své opuštěnosti si chodívala popovídat naproti k Pospíšilovým. Jednou si tu postěžovala. "Schovali jsme si nějaké zlato a cennosti u některých Brázdimáků, kterým jsme důvěřovali. Zpět jsme nedostali nic, všechno zapřeli!"

Tragické události v Brázdimě

Z pamětí Václava Králíka

Až do druhé světové války žila vesnice poklidným životem, a jen čtyři tragické události tuto tišinu porušily.

Případ starých manželů Májových ze Sluh. Starý Máj byl nejprve vylákán večer ze svého bydliště ve Sluhách a na křižovatce polních cest zavražděn. Jeho žena byla týž den večer zardoušena ve svém domě ve Sluhách při krmení husí. Stalo se tak v podvečer pouti ve Sluhách a vrah, nebo vrazi nebyli nikdy vypátráni. Říkalo se, že svého otce do Brázdima vylákal jeho vlastní syn a vraždit mu pomáhal jeho švagr, bydlící v Brázdimě. Důvodem mělo být dědictví. Rodiče prý odmítali dát mladým chalupu. Tenkrát to prý hraničilo se stupidností bezpečnostních orgánů. Byly tam údajně stopy naprosto evidentní, např. otisk krvavé čtyřprsté ruky. Na věčnou paměť je nad křižovatkou cest pomníček - křížek s nápisem "Na tomto místě byl dne 24. dubna zavražděn…". Kolem křížku je vysázena skupina akátů.

Druhý případ. Při nějaké zábavě se několik mladíků popralo, rvačka se přenesla na náves, kde jednoho mladíka povalili. Ten v sebeobraně bodl jiného tak nešťastně, že ho smrtelně zranil.

Dále píše Václav Králík. "Na třetí případ se moc dobře pamatuji. Moje spolužačka Máňa Stránská, moc hezké děvče, měla milého - pekařského chasníka. Rodiče známosti nebránili a byli nesmírně překvapeni, když našli Máňu v posteli mrtvou. Její milý ji ubil sekáčkem. Motiv? Neznámý. Při přelíčení se přišlo na to, že chasník házel živé kočky do rozpálené pece. Tedy sadista. Byl odsouzen za zabití na sedm let. Za války prý utekl, byl chycen a popraven.

Čtvrtý případ byl nejasný. Syn chalupnice Houkové ze Starého Brázdima čistil pistoli a při náhodném výstřelu zastřelil svou sestru. Ledacos se povídalo o životní pojistce. Svědci však nebyli žádní.

Ještě vzpomínka pana Václava Řezáče ke skupině akátů u Májova křížku. "Cestu ke Sluhám tu křižuje cesta po staletí prý zvaná Hájenka nebo Áronka. Vedla prý od přívozu v Zárybech do Prahy. Židovští obchodníci po ní dopravovali své zboží a cesta míjela vesnice od Polerad, Brázdimů, Veleně, Mirovic, okolo Velenské cihelny a vyústila v Miškovicích, v místech nynějšího sídliště. Pantáta Mazel, náš soused, kterému se pro jeho výšku říkalo dlouhý Mazel, měl pole pod cestou a stále si stěžoval, že mu akáty stíní. Ale náš otec nechtěl o jejich vykácení ani slyšet. Možná i stíní, ale rozhodně nám víc než Mazlovům. A bylo to v té holé krajině moc hezké souhlasil jsem s otcem. A tak pantáta Mazel aspoň stromy ořezával a otce dopaloval. Dnes mi připadá takový spor malicherný, ale lidi se snad nikdy nepoučí! Stále se perou o maličkosti. A zbytečně. Vždyť život je tak krátký! Tenkrát to bylo opravdu holé i "hlinišťata", z nichž se po staletí brala hlína na stavbu budov nebyla ještě tak zarostlá jako dnes. Naopak, i ve vybraném pozemku se selo a sklízelo."

Kněz buditel

Ze vzpomínek Václava Králíka

Dne 8. ledna 1999 to bylo 180 let co se narodil kněz buditel František Josef Řezáč Polehradský. Fr. J. Řezáč se narodil v Polehradech (nyní Polerady) 8.ledna 1819. Jeho rodný grunt měl rod Řezáčů v držení od nepaměti (pan farář Pubal při pátrání v archivech pro svou Kroniku Sluzskou se setkal s tímto jménem už v roce 1420 kdy držitelkou gruntu a svobodné krčmy byla Anna Řezačka).

Fr. J. Řezáč chodil nejprve do školy v Brázdimě a po dalších studiích přešel do semináře, kde se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským. Pojil je k sobě stejný lidový původ, stejný životní cíl, práce pro národ, hluboké národní uvědomění, nezištnost a obětavost ve službě lidu.

Po vysvěcení na kněze působil na několika místech, nejdéle v Lítni u Berouna. Tam tenkrát kaplanoval jiný kněz buditel, Václav Beneš Třebízský. Vztah obou kněží nebyl právě nejlepší. Třebízský si často stěžoval na svého představeného. Působila tu asi rozdílnost povah a odlišný názor na způsob práce pro národní uvědomění.

Řezáč se brzy začal věnovat veřejné práci. Měl pro to všechny předpoklady. Kromě studií bohosloveckých složil rigoroza z filosofie, všeobecného vychovatelství, z dějin rakouských států a z všeobecných dějin. Věnoval se hlavně školám a věznicím, dvěma zdánlivě tak odlišným zařízením. Věřil, že čím víc bude prvních, tím méně bude potřeba druhých. Vypracoval nový vězeňský řád, na tehdejší dobu velmi pokrokový, který byl v Rakousku přijat a uzákoněn.

Mezi jeho prvními činy bylo zřízení české vyšší dívčí školy v Praze a zřízení české střední školy na Malé Straně. Pomáhal zakládat knihovny, sám jich založil na 300 a pokusil se zřídit opatrovny pro děti pracujících rodičů. Jako kněz se zasazoval o odluku církve od státu a zavedení dozoru okresního a zemského.

Sepsal a spolupodepsal ono odvážné memorandum proti útisku českého národa, podané 18. června 1860 Dr. Riegerem a cukrovarníkem Macháčkem proti císaři.

Nejvýznačnějším činem Řezáčovým byla snaha o počeštění Prahy v době , kdy se hodně Pražanů za svůj jazyk stydělo. Je přirozené, že člověk tak zaujatý pro veřejné věci (býval též zemským a říšským poslancem) nemohl státi mimo dění ani v roce 1848. Byl zatčen, uvězněn a hrozilo mu přísné potrestání. Revoluce byla brzy potlačena a Řezáč jako kněz byl posléze propuštěn. Okolo jeho zatčení se událo prý cosi dojímavého. Řezáč byl v té době duchovním správcem ústavu pro nevidomé na Malé Straně. Když chovanci uslyšeli, co jejich milovanému knězi hrozí, tak "veliký nářek sobě vedli a ven vyrazivše způsobili povyk a pozdvižení".

V době svého dočasného vysazení z kněžství koupil Řezáč roku 1862 chalupu v Zárybech, v níž chtěl vytvořit základnu pro obnovení církve českobratrské, připojit se s ní k ruskému pravoslaví a tím k ruskému národu. Jeho styky s ruskou říší byly velmi živé. Charkovská univerzita ho jmenovala dopisujícím členem a ruskou vládou byl vyznamenán rytířským řádem Stanislavským - zlatým to křížem zasazeným do rudého emailu.

Je přirozené, jak již to bývá, že měl mnoho protivníků a závistníků, že měl proti sobě vrchnost nejen zeměpanskou, ale jako kněz i vrchnost církevní. Kdyby se byl sklonil, kynula by mu jistě skvělá budoucnost. On však prohlašoval: "Co se mně týče budu tím, kým jsem býval a ještě více. Bůh a vlast, národ a církev, svoboda a pravda nepřestanou býti heslem mým".
František Josef Řezáč vysílen brzy odchází na odpočinek a o svátcích vánočních roku 1879 předčasně umírá v šedesáti letech.

V úmrtním listě v rubrice příčina smrti je uvedeno: "marasmus - všeobecná sešlost a ochabnutí sil jak tělesných, tak duševních". Pochován je na hřbitově na Olšanech. Zásluhou učitelstva okresu brandýského byla na rodném domě č. p. 14 v Poleradech zasazena pamětní deska.

Použitá literatura:

Seriál článků Václava Řezáče.