Úvod

Oblíbeným motivem českých pohádek a vyprávění je příběh o tom, jak šel Honza do světa na zkušenou. Pravidelně se tam nějak významně změnil, většinou k lepšímu, vrátil se do rodné chalupy a začal žít jinak.

Pohádka je pohádka, k životu má ale blíž, než by se na první pohled mohlo zdát. Až do 16. století bylo totiž zvykem posílat děti již od 7 - 9 let zhruba do 12 let "do služby" či "do učení" do jiných rodin. Tento obyčej pak v západní Evropě v 16. a 17. století postupně mizí, v českých zemích je mnoho takových případů známo ještě ve století sedmnáctém a osmnáctém. Vymizení tohoto zvyku však vykládají historikové jednoznačně: Souvisí s rozšiřováním školní docházky.

Ptejme se nyní na to, proč vlastně byly děti posílány "do služby"? Nešlo jistě o nějaké využívání dětské práce, vykořisťování dětské pracovní síly, ale spíše o to, že děti byly vyděleny z prostředí vlastní rodiny a byl jim zprostředkován pohled na svět očima jiných lidí. Dítě náhle zjišťovalo, že existují i jiné hodnoty než hodnoty uznávané jeho rodinou, zakoušelo jiné vztahy, bylo konfrontováno s odlišnou interpretací okolní reality. Tyto odchody z domácího prostředí zajišťovaly jeho zdárnou socializaci, jeho rozvoj a růst, poskytovaly potřebný prostor pro formování jeho osobnosti.

Vše výše jmenované zprostředkovává dítěti škola. I zde je částečně vyděleno z prostředí své rodiny, jsou mu nabízeny jiné postoje, pohledy a zvyky v koncentrované podobě poznatků, dovedností a hodnotových orientací. Proto s rozšířením školní docházky mizí "chození do služby", "do učení".

Je tomu letos právě 100 let, co byla v obci Velký Brázdim postavena dnešní škola. Stojí tu v tichém zákoutí na konci vsi, obrácena do okolních polí a také jaksi symbolicky vydělena. Sto let den co den otevírají její dveře děti z Brázdima a Polerad, aby jim tu byl zprostředkován jiný svět, aby zde rostly a rozvíjely se do plnosti lidství. Sto roků zde stojí svět, kam další a další generace dětí mohou v bezpečí chodit na zkušenou.