Zajímavosti v obci i okolí

Kuchyňka - zvláště chráněné území

Geneze území:

Území s názvemn "KUCHYŇKA" bylo navrženo k vyhlášení za zvláště chráněné v roce 1948. K jeho vyhlášení došlo až v roce 1997. Lze kostatovat, že po ukončení těžby v lomu ve čtyřicátých letech nedošlo v území k závažným poškozením, které by zcela měnily chyrakter lokality.

Území bylo zkoumáno zejména z hlediska geologického, paleontologického a antropologickéo, a to ve čtyřicátých až šedesátých letech. Výzkumy vyústily do řady publikovaných prací.

Popis území:

Vrch KUCHYŇKA se nalézá v kat. úz. Brázdim na okrese Praha-východ. Maximální nadmořská výška činí 242 m.n.m. Rozloha vlastního chráněného území činí 3,88 ha, rozloha vnějšího ochranného pásma je 5,61 ha.

Geologické podloží je proterozoikum, na které nasedá cenoman (křída). V tomto období druhohor byla značná část české kotliny zaplavena mořem. Kuchyňka byla ostrovem s typicky vyvinutou pobřežní příbojovou zónou. Po ústupu moře byly druhorní usazeniny překryty mladšími vrstvami, které byly v období čtvrtohor rorušovány denudací a erozí a znovu překrývány navátými zeminami. Pozůstaatkem mořského období jsou četné zkameněliny, které se nacházejí po celé Kuchyňce, nejvíce tam, kde byl původní profil narušen novodobou těžbou kamene a jílovitých zemí. Nalezeny zde byly artefakty druhohorního moře.

V období starších čtvrtohot bylo na Kuchyňce sídliště tzv. aurignacienského člověka, který využíval pahorku jako bydliště i pozorovatelny ke sledování pohybu zvěře nebo nepřátel. Nejvíce pozůstatků se nachází v jihozápadní části území.

Kuchyňka je relativně významnou botanickou lokalitou, a to vzhledem k tomu, že představuje izolované stanoviště lučních a stepních druhů flory, oddělené mnoha kilometry fádních zemědělských ploch od dalších srovnatelných míst (Kopeč, Velkoveský vrch, Dolní Povltaví aj.). Roste zde např. máčka ladní, snědek chocholičnatý, kavyl vláskovitý aj.

Druhové složení fauny, stejně jako druhové spektrum flory je na Kuchyňce formováno dlouhodobým působením člověka. Ze savců se zde vyskytuje např. zajíc polní (posledních 20 roků však nehojně), ježek západní, rejsek obecný, lasice kolčava a další. Z ptáků byli pozorováni např. pěnice hnědokřídlá, pěnice černohlavá, slavík obecný, lejsek šedý, koroptev polní, sýkora modřinka, havran polní, čečetka obecná, stehlík obecný, rehek zahradní, dlask tlustozobý, zvonek zelený, čížek obecný, zvonohlík zahradní,bělořit šedý, straka obecná, skřivan polní, strakapoud malý aj. Z bezobratlých se vyskytuje např. populární otakárejk fenyklový, zlatohlávek letní, střevlík hajní a další druhy.

Zoologický význam Kuchyňky spočívá mj. i v tom, že vedle druhů běžných se zde vyskytují i druhy lad, pastvin a skalních stepí, které jsou v posledních třiceti letech obecně na ústupu.

Mimořádný význam a funkci má Kuchyňka jako krajinotvorný prvek a dominanta širého okolí. I při své nevelké výšce je viditelná z několika kilometrů. Z vrcholku Kuchyňky se naskýtá panoramatický výhled, při dobré viditelnosti až do vzdálenosti 90 km.

Krajinotvorná hodnota Kuchyňky sama o sobě je vysoká - představuje rozvolněný, ale přitom ucelený soubor luk, remízů a vrcholové stepi s vysokou esetickou hodnotou. Je místem oddechu v intenzivně využívané krajině, které má vysoce kladný vliv na lidskou psychiku i soma. Je to však i území zranitelné

MÁJŮV KŘÍž

Z deníku P. Františka Pubala (1851-1923), faráře ve Sluhách:

„Skutek odporný, spáchaný v noci z 24. na 25. dubna [1885], z pátku na sobotu, pobouřil celou osadu a celé okolí daleko široko. Když jsme 25. dubna, v den sv. Marka Evangelisty, před 6. hodinou ranní šli do kostela a na průvod, rozhlašovala se novina, že Májová leží ve světnici v tratolišti krve, a starého Máje, muže jejího, že doma není. Lidé pak z Nového Brázdima do kostela se ubírající vypravovali, že na cestě blízko křížku u Nového Brázdima leží nějaký člověk zabitý, neznámý, snad nějaký kramář, jenž by byl jel na pouť do Sluh a cestou se se soudruhy popral a byl zabit. My ale jsme hádali hned, že to bude pohřešovaný Vojtěch Máj
– a byl to. Tvář jeho byla od ran naduřena, a proto nemohli jej Brázdimští poznat. Odpoledne pak přinesena mrtvola jeho do Sluh.

Večer nám rozechvělým tanula na mysli otázka, Kdo je vrahem? a spíše: Kdo jsou vrazi? Mrtví nemohli pachatele označit, nikdo vrahů neviděl, při mrtvolách se nic podezřelého nenalezlo, přece jsme na vrahy ukazovali prstem.

Vojtěch Máj, stařec 77letý, měl domek č. 45 a asi 12 měr polí, 2 krávy, sám si pole vzdělával, byl to člověk dobrý, pokorný, rád chodíval do kostela. Žehral na zkaženost nynějšího světa; říkával jsem mu, že jsou dosud ještě lidé hodní. Odpovídal mi: Jsou, ale je nás málo. A tomuto starci nad hrobem, který ani kravičkám stačiti nemohl, nedopřáli umříti klidně, až uhodí jeho poslední hodina. Ruka zločinná sklátila jej v hrob hroznými ranami.

Byl dvakrát ženat. S první manželkou měl 5 dětí: Václava, Josefa, Jana, Františka a Annu., provdanou za Antonína Šebestu, kováře ve Starém Brázdimě. Václav měl v Praze hokynářský krámek, Josef měl chalupu v Novém Brázdimě č. 13, kterou mu otec Vojtěch koupil a z níž měl otci odváděti ročně výměnek. Jan a František a Anna Šebestová neměli ničehož. Tyto dítky měly po své matce malé podíly. Otec jim je nechtěl vyplatit; soudili se s otcem, udělali mu útrat a teprve soudem jej donutili k vyplacení podílů.

S druhou manželkou Rosálii, rozenou Fořtovou, z Veleně měl jediného syna Antonína, narozeného 4. července 1862. Tento syn byl miláčkem otcovým. Mezi otcem a dětmi z I. manželství bývaly často sváry: Synové Jan a František vrazili za nepřítomnosti otcovy do stavení, macechu zbili a sebrali potraviny, kradli mu na poli, otci přezdívali a jej týrali, takže otec syny žaloval. Otec u soudu synu Janovi odpustil a zavříti jej nedal. Pak se s otcem udobřili, těšili se nejspíše, že jim otec nějaké podíly zanechá. Ale otec se k tomu neměl. Syn Antonín byl na tři roky odveden; otec se nachodil, podplácel, aby mu byl propuštěn, ale marně. Konečně umluvil se Vojtěch Máj se svou manželkou Rosalií, že chalupu postoupí synu
Antonínovi. Antonín vymohl sobě dovolenou na pouť domů; přijede dne 25. dubna ráno vlakem a 27. dubna v pondělí po pouti půjdou otec a syn Antonín do Brandýsa n. L. k notáři a tam se vykoná postoupení chalupy Antonínovi. Synové a dcera z I. manželství to slyšeli; báli se, že vyjdou naprázdno. Proto bylo v jejich zájmu, aby se postoupení zamezilo.

Manželé Májovi měli u sebe nějakého hocha, sotva škole odrostlého, který jim v práci pomáhal. Ale hoch neměl čelední knížku, proto jej před poutí poslali domů, aby si opatřil knížku. Byli tedy v té době v celém stavení úplně sami. Proto byla noc z 24. na 25. dubna k vykonání děsného zločinu nejpříhodnější. Na otázku: Kdo je vrahem? Cizí nikoli, ze msty se vražda nestala, staří manželé dobráci, ani kuřeti neublížili. Z lakoty také ne, vždyť neměli hotových peněz. Vrahy jsou ti, kdož měli zájem na smrti obou, aby se nestalo odevzdání chalupy Antonínovi, nýbrž aby i jim se podílu dostalo. Vlastní synové zavraždili otce a nevlastní matku.

Četníci zatkli Šebestu a jeho manželku Annu, pak Jana a Františka Máje a odvedli je do Brandýsa k soudu. Zdejší pohodný František Edr prohlásil, že v osudný večer 24. dubna potkal starého Máje, jenž se ubíral cestou za č. 56 proti Kostkově skále ještě s nějakým mužem. Máje Edr poznal, měsíc svítil; ptal se, kam jde, ale muž – průvodce Májův, obrácen k Františkovi Edrovi zády, pobídl Máje ku spěchu. Edr tomuto muži do tváře neviděl, ale soudil, že by to byl Šebesta. Svědectví Edrovo proti Šebestovi ovšem nestačilo.

Jan a František Májové dokázali, že onu osudnou noc pracovali v cukrovaru v Mratíně a dělníci s nimi pracující dosvědčili, že se z továrny nehnuli, a proto jsou oba brzo z vazby propuštěni. Přelíčení s manželi Šebestovými konalo se před porotou v Praze dne 30. listopadu, 1., 2., 3. a 4. prosince; oba ale pro nedostatek důkazů propuštěni.

V létě nalezl se v lucince na panském poli za stodolou cep, na něm krev a vlasy. Tvrdilo se, že je to cep Anny Šebestové, ale ležel dlouho na poli v dešti a nedalo se zjistit, byla-li by to krev, nebo červená hlína.

O pouti 26. dubna (nečitelné) jsou obě mrtvoly na hřbitůvku soudně pitvány a 27. dubna odpoledne pochovány. Lidstva se sešlo sem na kolik hodin cesty; i těšili se, že vrahové budou v železech na pohřeb z Brandýsa n. L. přivedeni. V hostincích nebylo lze dostat ani kapky piva. Staří pamětníci mi tvrdili, že zavražděný Vojtěch máj se svou vlastní matkou Kateřinou, kteráž zemřela 27. prosince 1856 špatně nakládal a ji zmrznouti nechal. Co člověk seje, bude i žíti.“

Zlatý kopec - archeologické naleziště

Zlatý kopec je velice zajímavé místo mezi obcemi Brázdim - Přezletice - Veleň.

V místě Zlatého kopce, se nachází světoznámé vzácné naleziště sídlą nejstaršího až staršího paleolitu (před 2,5 mil. - 250 tisíci lety). Nález je nejstarąím dokladem obydlí v Evropě.

Naleziątě je známo již více než padesát let, samostatný archeologický výzkum se zde ale začal provádět od roku 1975.

Při výzkumu jednoho z horizontů naleziště bylo odkryto prakticky celé sídliątě archantropů. Zachovaly se zbytky lidského obydlí - masivní chaty, ohniątě a místa s odpadky kostí, jakoľto zbytků potravy, a také s odhozenými, použitými nástroji. Zbytky živočichů jsou výborně zachovaná, takže celý kolektiv paleontologů-specialistů mohl stanovit, kteří živočichové v okolí sídliště žili a jak hojně byli zastoupeni. Podobně se další odborníci zabývali určením zbytků půd, geomorfologií naleziště, rozborem nánosů apod. Tak bylo možné kombinací všech poznatků vytvořit obraz okolní přírody i vlastního sídliště s neobyčejnou podrobností a přesností. Zásluhu na tom má i obdivuhodná schopnost přezletických slínů (nánosů bývalého jezírka - slepého ramene Pralabe) uchovat dokonale zbytky téměř všeho, co na zemi či ve vodě ľilo a mělo kostru nebo schránku.

Podobně vypadali obyvatelé staropaleolitického sídliště na Zlatém kopci. Výrazná je vyčnívající ústní partie, silné nadočnicové oblouky a nízké čelo

Z lomu pochází rovněž nejstarší kus opracovaného křemence a vzácný nález části zubu nejstaršího člověka Evropy.

Je s podivem, jak tehdejší člověk uměl opracovat velké kusy buližníku na hrubé formy dobře uchopitelných nástrojů, ale i jemné ąkrabky, sekáčky, nožíky i vrtáčky. Důkazem jeho abstraktního uvaľování je, že tyto nástroje vyráběl v sériích zachovávajících určité pevné tvary. Zhotovil drobné dlátko jemně vybroušené ze srnčí kosti, které je naším nejstarším broušeným kostěným nástrojem. Rovněž zde byl nalezen nejstarší doklad používání ohně v Evropě.