Drobečková navigace

Úvodní stránka > Škola > Základní škola > Historie školy > Ať hodí kamenem

Ať hodí kamenem

ZPĚT

Kapitolu o životě školy a lidí v ní za nacistické okupace nelze otevřít jinak než úvahou: 
Škola není jen vzdělávací institucí, ale také (a základní škola možná především - jak bylo ukázáno v úvodu) institucí výchovnou. 

Tento výchovný rozměr je součástí samé esence školy, samé její podstaty. Společnost se pragmaticky snaží všechny své členy od dětství učit dodržování určitých norem. Nejsnazší cestou k tomu je soustavné cílené působení na děti ze strany školy. Touto formou je jednak zaručena kontinuita výchovného působení v čase, jednak to, že dětem budou předávány právě hodnoty, které ta část společnosti, jež má na charakter školy rozhodující vliv, považuje za dobré, správné a žádoucí. 

Pokud u nás ve středověku vznikaly školy např. při jezuitských klášterech, bylo naprosto samozřejmé, že v nich dětem byly kromě vědomostí předávány také jisté hodnotové orientace, jimiž se profilovala katolická církev. A stejně samozřejmé bylo, že ve školách pod správou tehdy utrakvistické Karlovy univerzity byly dětem předávány hodnoty významně odlišné, charakteristické pro protestantský tábor. Toto odlišné výchovné působení zakládalo vlastně konkurenci názoru. Ve chvíli, kdy se rodiče mohli rozhodnout vystavit své dítě jednomu z možných výchovných vlivů, bylo vlastně vše v pořádku. 

V moderních demokraciích jsou děti ve státních školách vychovávány k hodnotám, na nichž se shodne většina společnosti, které jsou obecně platné a nejsou vázány na žádný politický směr. Tento hodnotový základ je výsledkem širokého obecného souhlasu a jeho předávání dětem je tedy rovněž legitimní. Určité nadstavbové hodnotové systémy mohou rodiče dětem zprostředkovat formou nepovinných či výběrových výukových celků (nepovinná výuka náboženství, Sokol, kroužky ochránců přírody apod.). 

Velkým nebezpečím je však povaha systému školního vzdělávání dětí tehdy, stane-li se řízením politického vývoje nástrojem totalitní moci. Učitelé se v tu chvíli stávají nejen šiřiteli vzdělanosti a vědění, ale bohužel také velmi účinným nástrojem manipulace dětí, jimž místo obecně přijatých mravních priorit musejí předávat hodnoty a (začasté také pseudohodnoty) deklarované ideologií vládnoucí skupiny. Každá totalitní moc si je této skutečnosti velmi dobře vědoma a rychlému a hlavně absolutnímu ovládnutí škol právem přikládá velký význam. 

Učitelé se totiž nemohou bez velkého rizika vyjadřovat proti duchu totalitních nařízení, neboť si nemohou být jisti smýšlením rodičů, kteří by je mohli udat, a rodiče nemohou dětem doma bez téhož rizika vštěpovat hodnoty, které třeba tajně vyznávají, protože naopak nevědí, jak o věci smýšlí učitel. Pro obě dvě strany, školu i rodinu, představují děti v této situaci nebezpečí tím, že by se nevědomky mohly stát udavači. 

Učitel může v tuto chvíli bui rezignovat na své poslání a školu opustit (což je mnohdy spojeno s nemalým nebezpečím, někdy dokonce s rizikem vlastního života), nebo udělat zásadní kompromis a přes veškerou vnitřní nevoli s tyrany navenek souznít. 

To vše je dobré vědět, když otvíráme kroniku školy a probíráme se zápisy z válečných let. Kdo z nás může říci, že by byl schopen riskovat celou svou existenci, ano svůj život, kdo z nás by vešel v otevřený střet s okupační mocí? Kdo z nás může říci, že by zůstal bez viny? A kdo z nás má dnes právo hodit kamenem?